Lidská společnost je založena na tom, že po vině musí přijít zasloužený trest. Alespoň u většiny obyvatel planety tomu tak skutečně je. Pokud si ale vzpomeneme na některé příklady z dob minulých, pak nám může přijít otázka trestu nesrovnatelně horší nežli otázka viny. Stačí se podívat do středověku, kdy se trestalo i za malá provinění. Dnes už by málem nikdo nevěřil tomu, že padělání peněz patřilo k proviněním, za které se trestalo smrtí.

–         A to nikterak milosrdnou.

–         Padělání mincí v polovině patnáctého století se v Čechách trestalo upálením.

Bohužel, většinou se nejednalo o žádné podvratné živly, ale o šikovné řemeslníky. Vyrobit minci, která bude k nerozeznání od pravé, jen tak „na koleni“, asi nebylo snadné.

·        Po vzniku Československé republiky už se samozřejmě dávno na hranici za padělání peněz neupalovalo.

·        Tresty ale byly stále vysoké.

·         Za penězokazectví se odsuzovalo na deset až patnáct let těžkého žaláře.

·        Postupem času se i tento trest zmírnil na vězení od jednoho do pěti let.

Nejslavnější padělatel s vysokoškolským diplomem

V České republice působili padělatelé různých národností. Mezi Čechy, Němci anebo i Poláky vynikali Maďaři. Nejslavnějším byl profesor Dr. Gyula Meszáros. Opět je tu tedy důkaz, že penězokazi nebyli žádní nedůvtipní lidé.

–         Jeho zajímavé vědecké názory ale svět neuznával, a tak vrhl své schopnosti do světa zločinu.

–         Po první světové válce spolu s několika dalšími spolupracovníky padělal československé bankovky v nominální hodnotě pěti set korun.

–         Naše policie jich zachytila šest set.

Pan profesor ale na nic nečekal a raději uprchl ze země. Další kariéra na sebe nedala dlouho čekat. Stal se odborným vedoucím etnografického muzea v Ankaře. Turecko nám tohoto studovaného zločince nikdy nevydalo. Není divu. Pokud by to byl negramotný kapsář, už by tu jistě byl.