Lidé mezi sebou komunikují verbálně, neverbálně a telepaticky. Zatímco někteří v telepatický přenos myšlenek nevěří a považují jej za sci-fi, existují některé vědecké metody, které tento fenomenální jev dokážou zaznamenat. Telepatii však používají v mnohem širším kontextu zvířata, např. ptáci se tímto způsobem orientují v přírodě, zvláště při putování do teplých krajin.

Většina lidí je vůči tomuto přirozenému způsobu komunikace ve značné míře zablokována a tak jim častokrát zbývá pouze slovní (písemné) vyjádření, anebo neverbální projev. Ačkoliv se může zdát hovorová řeč, anebo znaková řeč poměrně obsažná, ve srovnání s telepatií jde o pouhý zlomek přenosu informací v čase. Zatímco při telepatii jsou někteří mimořádně citliví lidé schopni zaznamenat až desítky tisíc vjemů za minutu, za stejný časový úsek jsme schopni v jedné větě vyjádřit sotva desetinu tohoto objemu.

Znaková řeč

Se znakovým jazykem se můžete setkat poměrně běžně na televizní obrazovce, kde se mluvené slovo převádí pomocí symbolů polohami dlaní a prstů obou rukou, společně s mimikou obličeje. Neexistuje však univerzální světový znakový jazyk, jsou jich desítky a liší se mezi národy a dokonce i geografickými oblastmi. A tak je česká znaková řeč také specifická a například v Indonésii se s ní vůbec nedomluvíte.
První škola znakové řeči vznikla na našem území v Praze, a to již v roce 1786. V průběhu času se náš český znakový jazyk několikrát změnil, ještě před sto lety se některé výrazy zobrazovaly odlišně, což také souvisí s vývojem technických vymožeností současné populace.

Rozdíl mezi znakovou řečí a mluveným projevem

Hlavní odlišnost je v tzv. simultánním vyjadřovacím mechanismu. Zatímco u hovoru vnímá člověk posloupnost slov jdoucích po sobě jako lineární řetězec významů, ve znakové řeči se využívá prostorového vyjádření, kdy jedinec vnímá více symbolů současně. Například lze v jednu chvíli naznačit mimikou obličeje, pohybem ruky a postojem těla i deset ukazatelů najednou.

Mýtus neslyšící osoby

Člověk, který je neslyšícím již od narození, má velmi ztížené podmínky, co se týče výuky a porozumění mateřskému jazyku. Je to způsobeno tím, že sluch je přirozený vjem pro malé děti a ty se především díky němu učí rozeznávat fonetické rozdíly a vnímat význam slov . Na děti zkrátka mluvíme v rodině, ve školce, ve škole, a na základě toho se učí mluvit – vnímají to, co slyší, a jejich mozek s těmito údaji pracuje. Pro neslyšícího je však výuka jazyka obtížná a nepřirozená, asi tak jako pro dospělého česky mluvícího rodilého Čecha lekce angličtiny. Paradoxem tedy může být pro neslyšícího i psaný text (čtení a psaní) složitější, a dochází i k odlišnému chápání reality, než jakou známe my – slyšící.